Zpět na hlavní stránku Heuréky  
Předchozí stránka  (sobota dopoledne)   

Další stránka  (sobota večer)   


Heuréka v Bratislavě

(sobota 22. 2. 2004 odpoledne)


Odpoledne bylo třeba trochu se protáhnout a vyjít z laboratoře na vzduch.

Ovšem nešlo o žádnou krotkou procházku po školním dvoře. Hry, připravené Jitkou a Vicou, někdy účastníky pěkně rozhýbaly. Představte si třeba, že se pohybujete po rozžhaveném lávovém poli a jedinou ochranu vám poskytuje malý kobereček. Jak se přesunout do bezpečí? S pomocí kamarádů to jde. Není to ale triviální...

  

  

Nebo úkol zdánlivě prostinký: Tyčku, kterou držíme na natažených ukazovácích (a které se musíme všichni stále dotýkat), položit na zem. Nakonec se to zdařilo, ale zdaleka ne na první pokus:

Projít "minovým polem" zase vyžaduje trochu prostorové paměti, rozvázat "gordický uzel" někdy trochu téměř akrobacie...

Nejprve slunečné odpoledne se později zatáhlo a začala být zima. Nejvyšší čas přesunout se do tepla.
  

Zbytek odpoledne byl věnován miniprojektům.

To už byla ukázka způsobu práce, který je využíváme na seminářích Heuréky pro tradiční účastníky - tedy, jak někdy říkáme, na seminářích "pro starší a pokročilé".

Nabídnuto bylo osm poměrně obecných témat.
Například: Jak se věci natahují? Jak se věci třou? Jak rychle letí hrom? Změřte tloušťku vlasu...
 
Co přesně dělat a měřit a co zajímavého si vyzkoušet, už bylo na účastnících samotných. Krásná příležitost pohrát si s fyzikou!

Copak?

Že by někdo nevyužil příležitost a místo práce na projektech obdivoval výtvarné práce žáků zdejšího gymnázia?

(Ne že by nebyly zajímavé, ale...)

Ba ne, to Táňa s Ľubicou využívají ticha na chodbě
k měření rychlosti zvuku.

(Táňa s Ľubicou nejsou učitelky.
Zatím jsou "na druhé straně katedry"
a teprve směřují na bratislavský Matfyz.
Přesto s námi vydržely celý víkend.)

A co je tohle? Že by se zde dámy učily na kadeřnice?

Kdepak, to jen zkoušejí jednu z metod na určení tloušťky vlasu! (Zrovna tahle moc nevycházela. Škoda. Když už si daly takovou práci s počítáním pár set vlasů...) Vica, Ľuba a Mišo nevynechali snad žádnou myslitelnou metodu - rozhodně se snažili ověřit jich co nejvíc.

Zkoumat obyčejnou čočku zřejmě přišlo Tatiane a Milce příliš jednoduché.

Tak si vyrobily čočku z kapky vody.

(Slaná prý fungovala nejlépe.)

Monika a Beáta zas prověřovaly, jak je to s třením.

Co když se povrch zdrsní posypáním pískem?

Slávka tady působí dojmem, že se snaží průměr vlasu odhadnout přímým pozorováním.

Ale to bychom jí a Martině křivdili. Poctivé namotávání vlasu jeden závit vedle druhého a další měření jim daly velmi dobré výsledky.


Samozřejmě, že v krátkém čase nešlo stihnout zdaleka vše. Ale přesto po páté hodině večerní, když přišla řada na prezentace výsledků, bylo co ukazovat.

Renata s Ľubicou nejen předvedly určování ohniskové vzdálenosti spojky, ...

... ale prakticky ověřily i jednu z úloh
teoreticky řešených den předem v testu.

(Za tohle by jim patřila prémie, kdyby se nějaké udělovaly.)

Jak zvětšují čočky z kapky vody,
si chtěl prohlédnout každý.

(Milka s Tatianou ostražitě přihlížejí, aby se čočkám něco nestalo. :-)

Tloušťka vlasu vyšla asi 60 mikrometrů.

(Martina se Slávkou to změřily i posuvným měřítkem s rozlišením 0,02 mm; podobný výsledek jim dalo i měření závitů z vlasu navinutého na špejli.)

Paní ředitelka (jinak Dáda) v mikroskopu porovnává tloušťku vlasu a měděného drátku s průměrem 0,17 mm. Drátek byl opravdu asi třikrát širší.

Nutno poznamenat, že drátek pod mikroskopem vypadal mnohem hezčí než vlas. Na rozdíl od něj se krásně leskl. :-) To připouštěli i členové "výzkumného týmu" Vica, Ľuba a Mišo.

Monika s Beátou proměřily tření různých kombinací povrchů.  Jejich výsledky také trochu zpochybnily některé
"učebnicově tradované pravdy" týkající se tření.

(Výborná motivace inspirace pro další experimenty!)

Andrea, Jitka a Dáda se také věnovaly měření rychlosti zvuku. S ruličkou od Alobalu dojít k hodnotě 335 m/s je velmi slušný výsledek!

Však z toho má Dáda také nelíčenou radost...

Samozřejmě, nešlo o to, naměřit co nejpřesnější výsledky nebo na místě vymyslet zcela netradiční metodu měření. Na něco takového bylo skutečně příliš málo času. Ale "sáhnout si na fyziku", vyzkoušet si metodu, o níž člověk třeba jen četl nebo ji viděl předvádět, "pohrát si" s nějakým nápadem, zkusit jednoduchými prostředky provést měření prováděné jinak s náročnějším vybavením - i takovéhle věci k Heuréce přirozeně patří.

A pak již přišel sobotní večer.


Předchozí stránka
(sobota dopoledne) 

Další stránka
(sobota večer)

© Leoš Dvořák, 25. 2. 2004